Čas a dějiny

   Století připadá jako dlouhá doba, zvlášť když vám někdo dluží peníze, ale z astronomického hlediska uběhne jedna dvě.

   „To je život,” povzdechla si historie, učitelka života, „každý rok učit podle nových osnov...”

   Nejvíc času promarníme tím, že usilujeme, jak získat čas.

   Před soudem dějin se inkvizice hájí tím, že když zapaluje hranice pod kacíři, šíří se světlo v temných dobách.

   My všichni v každodenním shonu píšeme dějiny, píšeme, jak umíme. Jednou je někdo upraví a dá přepsat.

   Člověk s jedněmi hodinkami ví přesně, kolik je hodin. Člověk s dvojími si není nikdy jistý.

   Čas je výdajem největším.

   Zkoumáme minulé věky a útrpně se usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám.

   Čas je to, co se člověk neustále snaží zabít, ale co nakonec zabije jeho.

   Paní historie má tu smůlu, že ji nejčastěji znásilňují impotenti.