Lidské vlastnosti

   O všech našich ctnostech se dá říci zhruba totéž, co napsal jeden italský básník o ženské počestnosti - že je to jen umění, jak ctnostně vypadat.

   Člověk je veliký tím, že pociťuje odpovědnost. Odpovědnost tak trochu za osud lidí v dosahu své činnosti.

   Nejšlechetnějším dokladem skromnosti normálních lidí je jejich pohrdání sobě rovnými.

   Lidé vystavují na odiv mnohdy i nectnosti, dokonce i ty nejničemnější, ale nikdo se neodváží přiznat k závisti.

   Člověk je tvor nesmírně ješitný. Přímo si říká o to, aby byl hezky hlazen po hřbetě - a pak jen spokojeně vrní. Chce být uznán, ctěn, oceňován, oblíben. Je strašně háklivý na své místo, které si vydobyl v člověčí skupině i v přírodě vůbec.

   Lidská povaha je plná rozporů.

   Osobnost se buduje z určitého, jedinečného souladu a nesouladu s okolním světem.

   Lidé jsou jako malé děti. Nejvznešeněji se tváří, když mají plné kalhoty.

   Tak jako kůň je zrozen k běhu, vůl k orání, pes ke stopování zvěře, tak je člověk zrozen k dvojímu, jak praví Aristoteles - k myšlení a jednání.

   Lidé ušlechtilí jen těžko mohou uvěřit v něco zlého, v lidský nevděk, musí dostat tvrdé lekce, aby poznali, jak nesmírná je lidská zkaženost. Když pak jest jejich výchova v tomto směru dovršena, pozdvihují se k shovívavosti, která je vlastně nejvyšším stupněm opovržení.